INTROVERTNÍ DÍTĚ

Introvertní dítě

Každý rodič si přeje pro své dítě to nejlepší. A pokud je společnost nastavena extrovertně, nemá to malý introvert zrovna lehké. Už od útlého věku je vystavován nepřiměřené zátěži, aby se „otrkal“ a uměl se prosadit. Bohužel toto má zcela opačný efekt, než rodiče v dobré víře zamýšlejí. Dítě pochopí, že s ním není něco v pořádku, že není rodiči plně přijímáno takové, jaké je. Cítí vinu, že je nedostačující a snaží se rodiči nepřijímané vlastnosti co nejvíce vytěsnit a chovat se tak, jak se od něj očekává. Vzhledem k tomu, že jako introvert má dítě řádnou dávku empatie, cítí, že si rodiče přejí, aby byl jiný. Postoj rodičů je pak trvale inkorporován v nitru dítěte a následně v průběhu jeho života i mnohokrát potvrzován. S pocitem někoho defektního, kdo se musí hodně snažit, aby uspěl, se pak špatně žije.

Tyto děti bývají úzkostlivé, nejisté a často nemocné. Svojí nemocí přitom získávají čas k odpočinku a zároveň bezpodmínečnou starost a péči rodičů.

Na druhou stranu jsou introvertní děti díky své empatii velmi tvárné. Pokud mají podporu ve svých rodičích, jsou bezvýhradně a láskyplně přijímané, pak mohou dospět v sebevědomé jedince s výraznými sociálními dovednostmi. Pokud je dítě přesvědčeno, že jeho vlastnosti jsou v pořádku, že variabilita lidských povah je žádoucí, potřebná a respektovaná, pak nebude mít problém prosadit se a uspět ve společnosti.

Jste-li extrovertní rodič introvertního dítěte, pak dítě zapojujte do standardního běhu rodiny, ale mějte trpělivost. Míra podnětů pro vás zcela běžná může dítě již zmáhat, je tedy potřeba vždy pamatovat na to, aby dítě mělo možnost úniku do svého soukromí. Introvertní dítě opatrněji přistupuje k novým zkušenostem, je tedy vhodné mu všechno dostatečně předem vysvětlit a ukázat. Nenuťte jej do aktivit. Dítě je spokojené, pokud může hru ostatních dětí jen z dáli pozorovat, než se osmělí a samo (případně s vaší pomocí) se zapojí. Potřebuje porozumět pravidlům hry i pravidlům vzájemné dětské interakce v této skupině. Je i možné, že se do této skupiny nezapojí. To je ale také v pořádku. Ostatně i dospělí se neradi zúčastňují společenských aktivit, které jsou jim předepsány někým jiným. Dítě naopak zapojujte do aktivit vaší rodiny, zkuste pro něj vymyslet úkoly odpovídající jeho věku a jeho povaze. V rámci rodiny se dítě cítí bezpečně a prožitými společnými aktivitami si bude budovat svoji komfortní zónu. Dítě chvalte za to, jaké je (pozorné, spravedlivé, soucitné, chytré, zvídavé, aj.), a i za to, že sebralo odvahu a zakusilo s vámi novou zkušenost. Podpořte jej tak, že mu řeknete, že i vy sám jste měl obavy, když jste zkoušel něco nového, a že i nyní je občas stále máte, ale postupem času je to pořád lepší. Dítě se pak se svými pocity snadněji vyrovná, pokud bude vědět, že jeho pocity jsou oprávněné a že je prožívají i jiní lidé, ačkoliv to není mnohdy vůbec znát. 

Jste-li introvertní rodič introvertního dítěte, pak dítě spíše vyroste s vědomím, že jeho povaha je v pořádku. S odlišným přístupem se setká až konfrontací se svými vrstevníky. Jako rodič mu pak můžete vysvětlit, že jsme každý jiný a každý v něčem dobrý. Své dítě pokud možno neomezujte v jím zvolených aktivitách z důvodu svých obav o jeho zdraví (není-li to opravdu naprosto nepřiměřené). Snažte se na něj také nepřenášet svoji nervozitu, díky své empatii se může vaším strachem doslova nakazit. Někteří introvertní tatínci vidí ve svém dítěti vlastní naivitu dětských let a snaží se ho (především syna) ochránit tím, že ho co nejdříve „zocelí“. To lze ale učinit pouze svým vlastním pevným a odvážným postojem k životu, kdy se dítě nápodobou učí nepoddávat se svým strachům a předčasně nekapitulovat. Pouhá kritika dítěte, že není dostatečně tvrdé, se ale zcela míjí účinkem a posiluje v dítěti pocit nedostatečnosti.

Ve škole jsou introvertní děti obvykle pozorné a pečlivé. Český způsob výuky spočívající ve frontálním výkladu učitele jim naprosto vyhovuje. Zde je ale nezbytné, aby výklad na sebe obsahově navazoval, byl logicky strukturovaný a byly v něm objasňovány příčiny probíraných jevů. Naopak skupinky, v nichž se debatuje na různá témata, je zatěžují, zejména pokud téma není předem známo.

Škola obvykle bývá pro malého introverta dost hlučná a tím vysilující, a proto následně potřebuje nějaký čas o samotě. Nesnažte se mu vymýšlet na každé odpoledne bezprostředně navazující další program, ať jsou to kolektivní zájmové kroužky anebo návštěva extrovertního kamaráda. Na druhou stranu by se dítě mělo zúčastňovat i některých mimoškolních společných aktivit, zejména sportovních. Dlouhodobé docházení do stejného kroužku mu poskytne pocit bezpečí, čímž se zbaví ostychu. Dítě pak zažije a osvojí si týmovou atmosféru, kdy každý z členů týmu má svůj úkol, kterým přispívá k úspěchu celého družstva. Mimo to je možné, že dítě (díky svému talentu na vypozorování silných stránek jednotlivých členů) uspěje jako zdatný vůdce nebo organizátor daného týmu, což mu přinese zasloužený pocit kompetence.   

Introvertní děti mají obvykle jeden nebo dva specifické zájmy, které je od jejich vrstevníků odlišují. Podporujte je v rozvíjení těchto koníčků, oslovte například studenta vysoké školy, aby vašemu dítěti pomohl co nejvíce proniknout k podstatě jeho vášně. Tento talent je vhodné rozvíjet, nikoliv od něj dítě odvádět jen proto, aby dostálo dostatečné společenské angažovanosti.  Intenzivní zájem o nějakou aktivitu bývá pro malého introverta zdrojem spokojenosti, který ho následně přivede do společnosti stejně smýšlejících lidí, s nimiž bude sdílet stejné potěšení. Pokud bude mít možnost vstupovat do mezilidské interakce tímto svým způsobem, nebude vůbec stydlivý a plachý, ale naopak tvořivý a otevřený. A hlavně šťastný…