MEZILIDSKÉ VZTAHY

Introverti jsou velcí samotáři. Ačkoliv jim vlastní svět naprosto vyhovuje, touží po blízkosti a porozumění ve vztahu nebo v přátelství jako všichni ostatní. Možná ještě více než ostatní. Tuší, že jejich komplikovanou duši je nesnadné pochopit, obzvlášť když její rozsah neodkrývají obvyklým způsobem – tedy řečí. Hledají protějšek, který jim porozumí i beze slov a velkých gest, který bude vnímavý a bude číst mezi řádky.

Problémem bývá, že introverti si odehrají mnohé intimní a důvěrné chvilky ve svém nitru. A protože je život naučil být tvrdý, navenek zaujmou už jen realistický až cynický postoj. Musí se chránit. Zalezou si do své ulity a ostatní pak dostanou jen strohý závěr. Introverti málokdy odhalují svoje nitro. Je na tento svět příliš zranitelné. Tím ovšem vyvoláváme u okolí velké zmatení. Proč takový pozorný gentleman říká tak sarkastické věci? Proč se ta milá slečna chová najednou tak chladně a přehlíživě? Občas je to  naše podvědomá taktika. Zkusíme, jak ten druhý zareaguje… Občas je to obrana našeho křehkého srdce. Někdy je naše nedostupnost také motivována touhou po samotě, po odpočinku.

Na střídání postojů otevřenosti a uzavřenosti, jež je introvertům vlastní, je ale cosi přitažlivého. Pokud jsme si tohoto našeho chování vědomi a akceptovali jsme jej jako součást naší osobnosti, nestydíme se a neomlouváme, pak může na ostatní působit velmi lákavě. Jsme mnohdy pro ostatní tajemstvím, které chtějí rozluštit. Není tedy naší slabostí být uzavřený. Naší Achillovou patou je spíše hluboce zakořeněný pocit viny za to, že nejsme dostatečně společenští.

Tento pocit většinou vyplývá z postoje našich rodičů v dětství. Naprostá většina rodičů si přeje šťastné a hravé dítě, které se zapojuje do kolektivu. Pokud jsme činili opak a byly spíše hloubavými dětmi, vyvolalo to v našich rodičích obavy o naše blaho, které pak vyústily ve více či méně silný tlak na to více se zapojit a prožít tak šťastné a bezstarostné dětství. Tento strach a s ním spojený pocit viny, že nejsme schopni dostát přání rodičů a společnosti, jsme plně inkorporovali do naší podstaty a nyní se zdá být téměř nemožné se ho zbavit. Funguje již plně na nevědomé úrovni, kdy nás něco nutí být společenštější, bezstarostnější, hovornější a uvolněnější. To nám paradoxně uvolnění a spontánnost ubírá. Jediným možným cílem k přirozenosti a větší svobodě spojené s pocitem štěstí je dobře poznat sám sebe, znát své slabé i silné stránky a mít se pro ně všechny rád.

Jedině přiznání si své vlastní podstaty nám umožní plně projevit naše kladné stránky. V současné zrychlené době, jejíž modlou je výkon a úspěch, je naše ochota vyhradit si čas na empatické naslouchání vyhledávanou oázou klidu. Mnozí (introverti i extroverti) trpí pod tíhou společenského diktátu nízkým sebevědomím spojeným s touhou nalézt člověka, který by je zcela poznal, a i přesto nebo právě proto je měl rád. Hluboký zájem o druhého i schopnost pochopit a neodsuzovat je nám vlastní.

Abychom ale mohli navázat rovnocenné partnerství či přátelství, je zcela nezbytné, aby si nás partner vážil. Vždyť i pro nás jsou slova uznání a obdivu platná pouze od člověka, kterého si vážíme. Naši úctu má člověk hrdý a důstojný, který s sebou nenechá smýkat okolnostmi ani ostatními a který si přiměřeně prosazuje svoje zájmy.

Je proto potřeba v partnerských vztazích, ale i jinde, vymezit jasně své hranice a trvat na jejich respektování. Obojí může znít introvertům zcela nerealizovatelně.  Vymezit své hranice mnoho z nás nikdy nezkoušelo, vždyť jsme se doposud vždy jen přizpůsobovali. Pokud už jsme naše hranice někdy vymezili, bylo to většinou v afektu, při výbuchu zlosti nad tím, že naše potřeby nejsou trvale zohledňovány, ačkoliv jsme to svých chováním stále dovolovali a vždy tiše přitakávali. Vzhledem k tomu, že výbuch nastřádané zlosti byl zcela nepřiměřený situaci, která k němu dala podnět, skončíme obvykle s nechápavými pohledy ostatních v zádech a s dalším pocitem viny v našem nitru.

Abychom naše hranice mohli hájit, je třeba aby chránily z naší osobnosti to, na čem nám opravdu záleží. Zde musíme úplně opustit, co je společensky přijatelné a co není. Ony výbuchy zlosti nám v tomto mohou pomoci. Jaká naše potřeba byla dlouhodobě zanedbávána? Potřeba klidu a odpočinku? Ano, tyto potřeby máme o poznání větší než ostatní a je těžké si obhájit, že zkrátka potřebujeme odpočívat více než naše okolí. Že potřebujeme méně hluku, méně dětského křiku a společenských setkání, méně cestování, méně změn v našem životě. Jenže pokud máme být součástí nějakého společenství a být jeho platný členem, který do něj přináší radost a zároveň si ji bere, pak nezbývá než jít s kůží na trh a své potřeby přiznat nejprve sobě a pak i ostatním.

Pokud okolí seznámíme s našimi potřebami a začneme je prosazovat, bude to pro ně zpočátku překvapivé. Takto nás přece neznají. Nelze také očekávat, že vše bude přijato bez odporu. Zde ale musíme vytrvat, ze svých požadavků neslevovat a opakovaně je prosazovat i přes snahu okolí vrátit se do zajetých kolejí. To bude zpočátku vyčerpávající, ale později přijde velká úleva spočívající v opravdovém a radostném prožívání života, ne jenom plnění požadavků druhých spojených s kupením stresu a zlosti.